Emoce a zdraví (Meduňka 5/2014)

MUDr. Ludmila Eleková

<<< Predchádzajúca časť seriálu       Obsah seriálu       Nasledujúca časť seriálu >>>

       Emoce mají vliv na zdraví, to ví dnes snad už každý. Lidé běžně říkají, že nemoc je z „nervů“ nebo „stresu“. Co si představit pod pojmem stres? Je to něco, co se děje jen v hlavě? Něco psychického? Co si lze vymluvit nebo nějak ovládnout? Jak by ale mohlo něco čistě psychického mít zjevné fyzické účinky na tělo? Jakým mechanismem se promění stresující vjem na tělesné reakce? A co to pro nás znamená?

       Stres je reakce organismu na ohrožení, boj nebo útěk. Spouští se automaticky bez ohledu na vůli. Stresová reakce má za úkol ochránit jedince před bezprostředně hrozícím nebezpečím. Jenže když se původní situace ohrožení (např. útok predátora) změnily na chronické situace bez rychlého řešení (např. stres v práci, trvalý hluk a jiné zevní vlivy, nešťastné manželství, finanční nouze, válka nebo sociální nepokoje apod.), začaly problémy.

       V takových situacích se stresová reakce nevypíná někdy po celých 24 hodin. Důsledky jsou závažné a vyplývají zejména z toho, že po dobu stresu nefunguje dobře imunitní systém. Během stresu dochází k vypnutí imunitního systému, pozastavení detoxikace, metabolismu a dalších údržbových funkcí.

       Stres vnímáme jako nepříjemnou emoci, strach, smutek, vztek, úzkost. Co se v našem těle děje na biochemické úrovni, když prožíváme emoce? Lidová rčení říkají „utrápil se k smrti“, „puklo mu srdce žalem“, „lekl se až k smrti“ atd. A jsou známé i případy, kdy člověka zabila náhlá radost.

       Kdy a kde se např. pohled na krev, vyslechnutí tragické zprávy, úlek apod. promění ve změnu srdečního pulsu, tlaku, pohyb střev, změnu barvy kůže apod.? Jak se přenese signál od psychického vjemu k prožitku emoce a změnám na tělesné úrovni? Stres a emoce jsou zprostředkovány komunikačními molekulami nervového, imunitního a endokrinního systému. Buňky všech těchto systémů na sobě mají receptory pro stejné molekuly. Komunikační molekuly se podle původu označovaly za neurotransmitery (nervové signály), hormony (signály endokrinních žláz) a cytokiny (signály imunitního systému). První průlomy do izolovaného chápání jednotlivých tělesných systému nastaly, když byly objeveny receptory pro estrogen v mozku, receptory pro opiáty na buňkách imunitního systému, receptory pro cytokiny na nervových buňkách apod. Postupně se ukázalo, že na stejnou molekulu reagují buňky různých tělesných systémů.

       Jako emoce zažíváme tělesné změny vyvolané těmito „molekulami emocí“. Molekuly emocí se navážou na receptory v buňkách a změní jejich funkci. Konkrétní prožitek jsme se naučili nazývat „strach“, „vztek“, „smutek“, „radost“ atd.

       Dopad skutečnosti, že emoce jsou vytvářeny informačními molekulami, které jsou schopny ovlivnit funkce imunitního systému, je dalekosáhlý. Nemůže nám být jedno, jak se cítíme, protože naše pocity mají přímý dopad na naše zdraví. Negativní interpretace podnětu z prostředí vede k vyplavení molekul, které vedou k projevům negativní emoce a které mají negativní vliv na naše zdraví. Vezměme např. chřipku. Viry do buňky vstupují přes existující receptory na buněčné membráně. Virus chřipky do buňky vstupuje přes endorfinový receptor. Pravděpodobnost, že se do ní dostane, je nepřímo úměrná množství endorfinů, které se vyskytují kolem buňky. Endorfiny jsou molekuly slasti. Vyplavují se při sportu a při radostných prožitcích. Proto zamilovaní málokdy onemocní a sport je prospěšný zdraví mimo jiné proto, že snižuje šanci viru chřipky dostat se do buňky. Onemocníme, jen když jsme jinak oslabení a stresovaní. Jiné viry používají jiné receptory, ale princip je týž.

Je rozdíl mezi negativní a pozitivní emocí? Co si počít s radami typu „myslete pozitivně“?

       Události i emoce jsou neutrální. To, co prožíváme, jsou jen biochemické reakce a my můžeme ovlivnit, jak prožitek zpracujeme. Abychom pochopili, co máme udělat, představme si našeho pravěkého předka, malé dítě nebo zvíře, jedince bez rozvinutého logického myšlení. Zažije něco, co v něm vyvolá pocit slasti. Sní něco hodně dobrého, zažije pozitivní kontakt s jinou osobou apod. Neví, proč je to dobré, pamatuje si pouze ten úžasný pocit. Jindy naopak zažije něco negativního a bude si pamatovat jen ten špatný pocit.

       Emoce původně měly jednoduchou úlohu. Podle dopadu zkušenosti na jedince, jestli byla prospěšná nebo ne, podle toho jeho tělo reagovalo vyplavením určitých molekul, které dohromady vedly k prožitku slasti nebo bolesti. Vytvoření podmíněného reflexu vedlo k vyhledávání slastných prožitků a vyhýbání se bolestivým. V určité fázi do toho vstoupil nový hráč — rozum.

       Co se stane, když jsou rozum a emoce v rozporu? Co když cítíme, že určitá situace je pro nás špatná (máme negativní emoci), ale rozum nás přesvědčuje o opaku? Jak tento rozpor vůbec vznikl? Výchovou. Kdo z nás nikdy neslyšel věty typu: „neřvi, nemáš proč“, „nevztekej se, není to hezké, nikdo tě nebude mít rád“, „kluci nebrečí“, „ženská má smutek schovat pod zástěru“, „to musíš vydržet“, „co by tomu řekli lidi“ atd. Takové věty vnáší do systému chaos. My cítíme, že situace pro nás není dobrá, ale vstoupí do toho rozum (nejdříve rodičů, postupně náš) a začne ďábelsky našeptávat.

       Naše zdraví záleží na tom, ke komu se přikloníme. Jestli se zachováme podle toho, co nám říká tělo prostřednictvím emocí, nebo uvěříme lžím rozumu. Má to dalekosáhlý dopad na naše zdraví. Když dlouhé roky popíráme své vlastní tělesné prožitky, lžeme si, vytváříme v těle informační chaos. Zdraví je jako symfonie, je to stav, kdy molekuly volně proudí ve správných poměrech a na správná místa. Buňky mezi sebou komunikují a narušená buněčná komunikace je prvním krokem k nemoci. Emoce jsou uloženy v buňkách, buněčná paměť je zcela reálná. Celé naše tělo je databanka, v jeho buňkách je zapsána každá sekunda našeho života. Za určitých podmínek je možné tyto vzpomínky vyvolat.

Jsou dobré a špatné emoce?

       Ne. Emoce prostě jsou. Jsou to signály, které nám říkají, co je pro nás dobré a co ne. Žádný signál není špatný. Když se zeleně svítící kontrolka v autě v případě poruchy změní na červenou, stane se snad najednou „špatnou“? Potlačování emocí je stejně škodlivé jako potlačování jakýchkoli jiných příznaků. Emoce jsou jen signály. Když si uvědomíte, k čemu slouží, nemusíte je řešit. Stačí je jen pocítit, rozpoznat a najít jejich zdroj. A to je právě bod, kde se mnoho lidí zarazí. Když totiž posloucháte své emoce, jste nuceni se na svůj život dívat bez růžových brýlí. Jste nuceni si připustit, že něco není, jak byste chtěli, aby bylo. Že některé vztahy vám přinášejí utrpení, bez ohledu na to, co si o nich nalháváte. Museli byste si připustit, že v práci to nestojí za nic, že se necítíte dobře. Museli byste jednat.

       Vezměme modelový případ, ženu v nešťastném manželství. Někdy cítí jen lhostejnost a prázdnotu, to se zažene celkem snadno. Stačí se zaměstnat — hodně pracovat, sportovat, uklízet, starat se o druhé apod. Někdy je to horší, objeví se násilí a ponižování, cítí strach, smutek, lítost a někde hodně hluboko doutná vztek a nenávist.

       Co s tím žena udělá, záleží na jejím programování z dětství. Pokud se naučila své emoce neposlouchat, odpojila se od nich, bude lhát sobě i okolí. Někdy si ani nedokáže představit, že by jí mohlo být lépe, cítí se špatně celý život. Ale i žena, která si to představit dokáže, narazí na problém. Cesta ke svobodě je lemována nástrahami. Představa oznámení rozvodu, boj o majetek a děti atd., také vyvolá strach a úzkost. Proto někteří lidé snáší neuvěřitelné utrpení a odhodlají se ke změně až v naprosto kritické situaci, kdy je stávající stav neúnosný. Do té doby budou strkat hlavu do písku a vytvářet mentální konstrukce, proč je špatná situace vlastně dobrá.

       Ať už jsou důvody, proč to dělají, jakékoli, měli by vědět, že cena za tento postoj je velmi vysoká. Často jde doslova o život. Chronické potlačování emocí a neřešení konfliktních situací je typické pro lidi, u kterých vznikne rakovina nebo autoimunitní onemocnění. Soustavný dlouhodobý tělesný stres, který si tím vytvoří, po čase vede k nemoci.

       Někdo jistě namítne, že to není tak jednoduché, někdy prostě není možné sebrat se a jít. Podobné situace ale nevzniknou přes noc. Člověk navíc bývá předem disponován a naprogramován, aby se do nich dostal a setrval. Mnoho žen bez váhání a potíží opustí muže, s kterými nejsou šťastné. Mnoho z nich to udělá právě kvůli dětem. Děti jsou totiž velmi citlivé a do určitého věku vše vnímají jen jako emoce. Až do věku cca 7 let nemají rozumové myšlení. Ony nechápou důvody, proč maminka zůstává s tatínkem, vnímají jen její negativní pocity. Bez ohledu na to, jak moc se ona snaží, aby nebylo nic vidět. Cítí její strach, smutek, odpor i tu nenávist a nechápou rozpor v jejím chování. Železným pravidlem je, že děti reagují na neverbální projevy. Vnímají matčiny emoce a energii a reagují na ně. Zažili jsme to všichni, když jsme nebyli v dobré náladě a snažili se to nedát najevo — děti to dají najevo za nás.

       Když matka setrvává v nešťastném vztahu a trpí, navíc když říká výše uvedené věty, dává dětem negativní signál. Učí je, že na jejich emocích nezáleží, že je v pořádku je potlačovat. Že jsou důležitější věci, například pohodlí, peníze, názory okolí. Takové matky vychovají dcery, které jednou budou kopírovat jejich vzor nebo se naopak zcela vzbouří a spadnou do druhého extrému. Synové se naučí různé věci podle toho, s kterým rodičem se identifikují. Mohou přebrat vzorec chování otce a stanou se z nich podobní „chlapáci“ nebo soucítí s matkou a mohou být až extrémně zženštilí, mohou se odstřihnout od své mužské energie a agresivity.

       Opakovaně jsem viděla pacienty s rakovinou, kde byl podobný příběh. Naučené potlačování emocí v dětství, někdy úplné odpojení. Na otázku, jak se cítíte, často odpovídají jen „špatně“. Když se snažím zjistit, jak špatně, jestli jsou smutní, bojí se, nebo mají vztek apod., obvykle nejsou schopni svou emoci podrobněji pojmenovat. Jejich chování je bolestivě vyhýbavé, reflexně uhýbají před bolestí, utíkají před ní. Jsou to velmi pracovití, zaměstnaní lidé, až do noci něco dělají. Utíkají sami před sebou, udělají cokoliv, jen aby nemuseli zůstat v tichu a klidu a cítit.

       Jejich úkol na cestě k uzdravení je v principu velmi jednoduchý, ale v praxi někdy těžký. Měli by se zastavit a dovolit si cítit. Klíčem k uzdravení nebo udržení zdraví je být v kontaktu se svými emocemi, dovolit si je cítit, i když to v tu chvíli může být nepříjemné. Pro některé je prvním úkolem emoce identifikovat, pocit „špatně“ roztřídit na smutek, lítost, strach, vztek apod. Dalším úkolem je dívat se na situaci nezaujatě a zjistit, co v ní vyvolává tu emoci. Je to podobné, jako když vás bude bolet noha a vy budete zkoušet různé pohyby a polohy, abyste přesně zjistili, který sval nebo šlacha jsou postiženy. Teprve když se nezaujatě podíváme na situaci a současně vnímáme emoce, které v nás její jednotlivé aspekty vyvolávají, teprve pak máme možnost s tím něco udělat.

       V Meduňce č. 1/2014 byl rozhovor s Brandon Bays, autorkou metody léčení Cesta. Cesta je ideální metodou na vyřešení problémů s emocemi. Stačí přijmout, že emoce jsou jen signály, které ukazují na jiný problém. Stávající situace není jejich pravým zdrojem. Vlastní léčení není nic složitého, stačí se dostat do kontaktu s původní situací, která nás naprogramovala, procítit a zbavit se nahromaděných emocí a to je celé.

       Emoce nejsou špatné ani dobré. Jsou to jen signály ukazující, co nám prospívá a co nám škodí. Když je necháme volně proudit, trvají jen pár minut. Vidíme to u malých dětí. Potlačení emocí vede k jejich chronicitě, potlačování je udržuje. Mentální pěstování příběhu kolem jim dává energii a udržuje nekonečnou smyčku. Tento stav vždy poškodí zdraví. Jsme odpovědni za to, jak se cítíme, jen my a nikdo jiný. Proto změna může přijít také jen zevnitř. Když změníte okolí, např. práci, vztah apod., ale nezměníte sebe, nezměníte nic. Protože sebe si berete sebou.

<<< Predchádzajúca časť seriálu       Obsah seriálu       Nasledujúca časť seriálu >>>