Nejsme králíci, ale občané (Ad: Nález Ústavního soudu České republiky z 23.II.2015 o povinném očkování)

Václav Lamr,
Fórum angažovaných křesťanů

    V těchto dnech Ústavní soud České republiky podruhé prokázal, že je vlastně veden s komunistickým smýšlením, nebo lidmi s totalitní mentalitou. Poprvé, když zamítnul hledisko svědomí a vyznání v žádosti sdružení rodičů, kteří nesouhlasili s formou a obsahem sexuální výchovy ve školách. Ústavní soud ČR, který je nejvyšší státní soudní instituce, se dopustil protiústavního trestného jednání, protože ve jmenovaném případě zcela pominul a vědomě ignoroval článek 18 ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948 (VDLP), který vydala Organizace spojených národů (OSN) a který byl v roce 1958 přijat do naší ústavy.^[1] Ten článek zaručuje svobodu svědomí a vyznání. Tím se dopustil zločinu proti duchovní a mravní výchově nastupující generace, protože forma sexualizační magorie genderové ideologie ve svém důsledku likviduje základní předpoklad pro formování klasických rodin, když ze sexu činí formu seberealizace a zábavy. Jde o satanizační proces řízené národní sebevraždy. Je podivné a hanebné, že na tento akt morální autogenocidy národa nereagovali tehdy biskupové a vedoucí církví, a nechali sdružení rodičů bez pomoci.

    Nyní se Ústavní soud ČR dopustil dalšího závažného přehmatu, který ve svém důsledku znamená ohrožení zdraví nastupující generace. Tento nejednoznačně definovaný fenomén povinného očkování, ačkoliv se k němu vyjádřilo mnoho odborníků byl zdrojem velkého sporu zastánců a odpůrců. Ústavní soud ČR v pondělí (23.II.2015) definitivně rozřešil tento dlouhý spor zastánců a odpůrcú a nařídil povinné očkování, čímž vyloučil rozhodování rodičů a lékařů v té věci. Kdo nedá očkovat své děti, nejenže zaplatí pokutu do 10 tisíc korun, ale bude trestán vyloučením svých dětí z táborů, účasti ve školkách a podobných zařízeních. Také vychovatelé, učitelé a lékaři budou trestáni podobnými, nebo mnohem vyššími pokutami, pokud dají přednost rozumovému hledisku proti slepému příkazu. Tak se stane, že budou novorozené děti očkovány tolika vakcínami, které dospělí jedinci nepřijali za celý život. Například mohou dostat vakcínu proti jednomu druhu žloutenky, která se vyskytuje v úzké skupině narkomanů. Iniciátoři této vakcíny to zdůvodnili tím, že se dítě na pískovišti může dostat do styku s odhozenou injekční stříkačkou. Takto bude organismus narozeného jedince vystaven náporu jedů, protože je známo, že jednou ze zložek vakcín je hliník. Novonarozeným dětem nebude tak časově umožněno, aby si vytvořily svou přirozenou imunitní obranu, což vyžaduje, aby se děti očkovaly mnohem později, u některých vakcín až ve třetím roku života. O druhotných účincích mnoha vakcín se již dost psalo a mnozí lékaři před tím varovali. Pravděpodobně se upřednostňuje zájem koncernů vyrábějících léky a nikoliv odborníků a rodičů.

    Zarážející na rozhodnutí Ústavního soudu ČR je absence citlivosti na svobodu rozhodování rodičů, ignorace základních zásad lidských práv, které vedle zmíněného práva na svobodu vyznání tímto aktem pošlapává i právo na zdraví, zakotvené v ústavních dokumentech.^[2] Státní instituce tímto rozhodnutím ÚS ČR  již nemusí brát vážně důstojnost občanství, popírají tak naši dospělost, racionalitu, generační zkušenosti a kulturu. Popírají svobodnou volbu a vyjadřují pochybnost o schopnosti našeho rozumového uvažování. V jejich očích jsme otroci systému, ne svobodní občané; králíci, ne Bohem stvoření lidé. Ústavní soud může v budoucnosti, pokud tento trend půjde dál, přikázat volbu presidenta, strany, nebo nás zbaví prostě občanství. Jestliže dnes nebudeme reagovat na takové sebevražedné počínání těchto lidí, zítra již bude pozdě. Kam se můžeme nyní obrátit proti rozhodnutí nejvyššího soudu? Do Bruselu? Evropské soudní instituce nebudou tentokrát na naší straně.

[1]  viz čl. 18 VDLP z roku 1948: „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, toto právo zahrnuje v sobě i volnost  změnit své náboženství (viz konvertité od muslimů — pozn. autora) nebo víru, sám, nebo společně s jinými. ať veřejně nebo společně.“

[2]  viz čl. 3 VDLP z roku 1948: „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“.
Právo na život v sobě zhrnuje i právo na zdraví a léčení pro sebe i své potomky.