Obchod se strachem?
Iva a Pavel Vosáhlovi
Toto číslo sborníku Okruh a střed by nemohlo být úplné, kdybychom nezmínili téma, které dokáže z určité vrstvy pokojných občanů, chodících do zaměstnání, platících daně a starajících se o své rodiny, udělat asociály a delikventy: očkování. Je samozřejmě míněno plošné očkování, které je ze zákona povinné. A to je právě ten problém.
Současný přístup lékařských kruhů i široké části laické veřejnosti k očkování vychází z předlistopadových poměrů. Plošné, rutinní preventivní očkování, to je něco, co se minulému režimu dokonale podařilo. V síti preventivních lékařských prohlídek, spojených často s očkováním, organizovaných mnohdy přímo ve školách, nebylo možno uniknout. Očkováni byli v podstatě všichni, jejichž zdravotní stav to alespoň trochu umožňoval. Očkování bylo považováno za dobrodiní, bez kterého nelze přežít. Vedlejší účinky neexistovaly. Oponentní názory nikdo neměl (jiné obory lidské činnosti na tom samozřejmě nebyly lépe). Jen nemnoho šťastlivců mohlo zvědět, jaká je situace v zemích na západ od našich hranic, za železnou oponou. Z očkování se stalo dogma.
Ještě před deseti lety se u nás o problematice očkování z hlediska možných negativních účinků prakticky nemluvilo. Pro reakce i na nesměle vyslovený názor, že s očkováním možná není všechno v pořádku, byla typická hysterie. Takový člověk, zpochybňující bezpečnost, smysluplnost či oprávněnost povinného očkování, byl považován za blázna či nezodpovědného fanatika. Proto rodiče, kteří již tehdy své děti neočkovali podle oficiálního očkovacího kalendáře, tuto skutečnost na veřejnosti tajili. Situace se mění k lepšímu jen pomalu. Rodiče mnoha dětí se navzdory ujišťování o prospěšnosti a bezpečnosti očkovacích látek potýkají se závažnými neurologickými komplikacemi. Šíří kolem sebe pochybnosti, zda je takové množství vakcín opravdu nutné pro zdravý vývoj dítěte, či zda náhodou dokonce nepředstavují pro vyvíjejícího se jedince a jeho imunitu škodlivou zátěž. Rostoucí nedůvěru k očkování posiluje i fakt, že většina lékařů tyto zdravotní komplikace bagatelizuje a jejich možnou souvislost s očkováním ignoruje, nebo dokonce zcela popírá. Pro některé rodiče je také představa záměrného vpravování nepřiměřeného množství cizorodých látek do malého dětského těla zcela v rozporu s jejich životní filosofií. Očkování důkladně zvažují i lidé, kteří nahlížejí na nemoc nikoli jako na zlo, s nímž je třeba bojovat a výmýtit je, ale jako na důležitou zkušenost jedince v jeho vývoji a též jako na zásadní faktor v budování a posilování imunitního systému.
Řada rodičů je navíc přesvědčena o tom, že je institut povinného plošného očkování omezuje v právech rozhodovat o tom, jak bude jejich dítě léčeno. Emancipace pacienta je nový fenomén, s nímž si post-totalitní direktivní systém zdravotnictví obecně neví rady, ale to je téma na zvláštní článek.
Zprávy o prvních rodičích, kteří se systému otevřeně vzepřeli, bylo možné se dočíst kolem roku 2000. V roce 2002 vzniklo první občanské sdružení, které chtělo prosadit svobodnou volbu v očkování - Paracelsus. Čas jeho existence byl ale krátký, zhruba dva roky, protože zakladatelé si nedokázali získat příliš příznivců. Jejich postoje byly v mnohém velmi kontroverzní až nesmiřitelné. Po rozpadu Paracelsa hledali aktivní rodiče další možnosti, jak se sdružovat. V letech 2005 až 2006 vznikla v rámci Hnutí za aktivní mateřství (HAM) skupinka, zabývající se očkováním, která sdružovala podobně smýšlející matky a poskytovala porady rodičům, jak postupovat při odmítání očkování v kontaktu s úřady. Od roku 2005 pravidelně každé léto se pořádala víkendová očko-setkání, na kterém si lidé vyměňovali informace a zkušenosti. Z této platformy na začátku roku 2007 vzniklo občanské sdružení ROZALIO – Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování. Jak je patrné z názvu sdružení, jeho cílem není úplný zákaz očkování nebo zrušení očkovacího kaendáře, ale jeho dobrovolnost, možnost svobodné volby.
Co se tady stane, když se rodiče rozhodnou odmítnout očkovat své dítě některou z vakcín? Formálně tím porušují Zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, který nařizuje zmíněnou povinnost. Pediatr provinilce nahlásí hygienické stanici. Ačkoli to není přímo zákonem stanovená povinnost, předpokládá se jeho aktivní spolupráce. Následuje jednání s pracovníky hygienické stanice, vydání rozhodnutí a může být uložena pokuta až do výše deseti tisíc korun pro každého rodiče (a za každou jednotlivou vakcínu) plus náklady řízení. Rodiče se mohou odvolat k Ministerstvu zdravotnictví, další instancí jsou pak soudy. Následují další sankce. Dítě, které není očkováno podle očkovacího kalendáře, nemůže navštěvovat mateřskou školu, účastnit se škol v přírodě, ozdravných pobytů či letních táborů. Často bývají do řízení zataženy i sociální pracovnice, plnící úlohu zastrašovací, a to i když pokusy označit neočkování jako zanedbání povinné péče a vyhrožovat odebráním dítěte jsou odsouzeny k neúspěchu. Tato bitva již byla vybojována a proti možnému zbavování rodičovských práv se svého času postavil i ombudsman.
V této chvíli je nutné uvést, že primárně nejde o odbornou stránku věci – tedy o účinnost a bezpečnost vakcín, jejich složení, způsob a čas aplikace a podobně. O tom musí být vedena veřejná odborná diskuse. Ale jde o možnost svobodného rozhodnutí. Současný zákon 258/2000 Sb. je podle názoru sdružení ROZALIO v rozporu s Úmluvou na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně), kterou ČR ratifikovala. V čl. 5 této Úmluvy se píše:
„Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotyčná osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích.“
Podle naší ústavy jsou mezinárodní úmluvy nadřazeny ostatním zákonům, a mají tudíž před nimi přednost.
Úmluva o lidských právech a biomedicíně v čl. 26 ovšem připouští i následující omezení:
„Žádná omezení nelze uplatnit (....) kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.“
O tyto důvody (tj. ochrana veřejného zdraví) se opírají naše úřady při obhajování výjimky z práv zajištěných Úmluvou. Argumentují, že neočkovaný jedinec představuje ohrožení zdraví očkovaných, a to i v případě tetanu (který není přenosný), tuberkulózy (dětské formy nejsou přenosné) a žloutenky typu B u kojenců (která se přenáší pouze tělními tekutinami – tj. krví nebo pohlavním stykem). Ve vysvětlující zprávě k Úmluvě se praví, že „omezení musí splňovat zejména kritéria nezbytnosti a úměrnosti“, a jako typický příklad zpráva uvádí povinnou izolaci pacienta se závažnou infekční chorobou. Ustanovení článku 26 by se tedy nemělo týkat zdravého dítěte a plošné preventivní péče.
Proto mělo po ratifikaci Úmluvy v roce 2001 nastat posouzení, zda je tato v kolizi s již dříve platným českým zákonem č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, a tento zákon měl být upraven do souladu s Úmluvou, k čemuž ovšem doposud nedošlo.
Podmínka, že souhlas má být informovaný, je plněna v minimální, často až nulové podobě.
Zdá se, že toto si naše úřady uvědomují, protože kauzy rodičů, kteří jsou odhodláni se soudit a jsou připraveni se dostat až k Ústavnímu soudu a potom k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, z různých, většinou však banálních procesních důvodů, zastavují.
Rodiče, sdružení v Rozaliu, by rádi dosáhli stavu, obvyklého ve většině západoevropských zemí, kde je očkování sice doporučované, ale nepovinné. Pokud je výjimečně v některých státech povinné, není zdaleka v takovém rozsahu jako u nás (Itálie – 3, Francie – 3, Belgie – 1) a existují možnosti, jak se z povinnosti vyvázat. Oslovují v tomto smyslu poslance českého i evropského parlamentu, píší hlavnímu hygienikovi své připomínky ohledně nových připravovaných očkování, podávají připomínky ministrovi zdravotnictví při změně zákonů.
Žádají o přirozené právo uplatnit osobní zodpovědnost za zdraví svých dětí, která je jim dosud upírána. Snaží se vyvolat veřejnou odbornou debatu o přínosech a rizicích vakcín. Pro rodiče je nezbytný přístup k maximu objektivních informací, na základě kterých je možné se rozhodovat.
Rodič musí vzít v úvahu, že pokud neočkuje, dítě se skutečně může danou nemocí nakazit, a musí zvážit, zda je potom schopen tuto situaci zvládnout. Na druhou stranu by měl vědět, že i očkování s sebou nese mnohá rizika.
Na semináři „Bezpečná farmakoterapie“, pořádaném Státním ústavem pro kontrolu léčiv (SÚKL) v r. 2007, byly předloženy statistiky, ze nichž vyplývalo, že v České republice je 98% podhlášenost nežádoucích účinků všech léčiv (včetně vakcín) – to znamená, že jsou hlášena jen 2%! Je proto nutné žádat lékaře, aby nežádoucí účinky hlásil, a neučiní-li tak, může hlášení výjimečně učinit sám postižený, resp. rodiče prostřednictvím on-line dotazníku na webových stránkách SÚKL.
Důležité je vědět, že se má hlásit i pouhé podezření na nežádoucí reakci: je tedy lhostejné, zda si pediatr myslí, že reakce s očkováním souvisí či ne. Právě tak je důležité si uvědomit, že hlášení má velký význam i přesto, že v jednotlivém případě se málokdy podaří souvislosti s očkováním bezpečně prokázat. Pokud se totiž u určité vakcíny začne objevovat hlášení více, je to důvodem jak pro SÚKL, tak pro výrobce vše ověřit, podrobněji sledovat atp.
V ČR též neexistuje možnost odškodnění postižených po očkování, chybí soudní znalci v oboru očkování, statistiky nežádoucích reakcí a poškození po očkování jsou naprosto nedostatečné.
Podstatně jiná situace je v zahraničí. Například v Německu se mohou rodiče dětí těžce postižených po očkování dožadovat odškodnění, pokud se prokáže souvislost mezi očkováním a postižením. Počty odškodněných se pohybují v desítkách ročně.
Zverejnenie tohto článku (grafická úprava) zabralo autorovi približne 30 minút čistého času.
Ak sú pre Vás tieto informácie zaujímavé či prínosné, môžete našu činnosť podporiť.
