Očkovat či neočkovat? - 2. díl
[...]
Každý rodič by měl k očkování přistupovat individuálně. U každé jednotlivé nemoci, proti které zvažuje nechat naočkovat své dítě, by měl porovnat přínosy dané vakcíny s jejími riziky. A vybrat jen ty, kde přínosy převažují nad riziky. Ukázkovým příkladem je očkování novorozenců proti žloutence typu B (hep B), která se přenáší pouze krví a pohlavním stykem. Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) se v r. 2010 v ČR nevyskytl ani jeden případ hep B u dětí do 15 let.
Přenos na malé dítě je mnohem méně pravděpodobný než to, že bude mít po vakcinaci nežádoucí účinky. Toto vyplývá i ze závěrů práce z německého institutu Paula Ehrlicha (něco jako náš SÚKL = Státní ústav pro kontrolu léčiv, ale specializovaný na očkovací látky, séra, výrobky z krevní plazmy atp., s kontrolními pravomocemi vůči výrobcům a distributorům, s rozsáhlou vlastní výzkumnou činností). Práci je možné nalézt zde:
Před zavedením očkování proti hep B do povinného očkovacího kalendáře vypracoval tým lékařů (v čele s MUDr. Jaroslavem Helclem, DrSc.) na pokyn ministerstva zdravotnictví studii, která měla zhodnotit přínos zavedení tohoto očkování mezi povinné. Její závěry však vyznívají jednoznačně proti zavedení plošného očkování. Závěry studie je možné nalézt zde:
Viac na stránke Máma na mateřské.
