Sebeláska je začátkem skutečné lásky (Meduňka 7/2014)

MUDr. Ludmila Eleková

<<< Predchádzajúca časť seriálu       Obsah seriálu       Nasledujúca časť seriálu >>>

       V Bibli se píše: miluj bližního svého jako sebe sama. Mnoho lidí to chápe tak, že je třeba milovat ty druhé, ale na sebe zapomínají. Bible ale říká výslovně, že míra lásky k sobě a druhým má být stejná!

       Právě ženy mají často problém s tím, mít se rády. Moje klientela je převážně ženská, během své praxe jsem viděla a mluvila s tisíci žen. Vyslechla jsem stovky podrobných životních příběhů a zaznamenala jsem mnoho dalších. Po všech těch letech jsem došla ke stejnému názoru na hlavní příčinu nemoci a neštěstí jako Louise Hay — nedostatek sebelásky. Kdyby ty ženy měly rády samy sebe, skutečně se milovaly a záleželo jim na sebe samých, nikdy by se nedostaly do problémů, ve kterých byly.

       V posledních letech jsem si zvykla se pacientů přímo ptát: „Máte se rád(a)?“. Odpovědi jsou typické. Prakticky nikdo, kdo přišel s nějakým chronickým problémem, neřekl bez váhání ano. Někteří řekli přímo ne, jiní váhali nebo se nervózně kroutili na židli a začali splétat výmluvy že „ano, ale…“ nebo „asi jo…“. Ptám se dále: „asi“ znamená ano nebo ne?

       Proč je důležité mít se rád(a)? Protože na tom doslova a do písmene závisí váš život. Všechny jeho aspekty. Jeho kvalita. Jeho délka. Když někoho nemáme rádi, nezáleží nám na něm, nestaráme se o něj, nepečujeme o něj. Nesnažíme se jeho život zlepšit. Nebráníme ho, nechráníme ho. Ale když někoho skutečně milujeme, toto vše samozřejmě děláme.

       Mnoho žen si myslí, že starat se o sebe je sobecké. Že je jejich povinností dát přednost ostatním, především těm, které mají na starosti. Že ony nejsou důležité. Ale co se stane s těmi závislými, když pečovatelce dojdou síly a onemocní? Kdo se pak postará?

       Není sobecké starat se sama o sebe, naopak. Dnes vidíme na generaci důchodkyň, kam vede nesprávně chápaná sebeláska. Obětovaly se pro rodinu, nestaraly se o sebe a dnes jsou často předčasně zestárlé a závislé na péči druhých. Zdravé stárnutí vypadá jinak.

       Kdo někdy letěl letadlem, dostal instruktáž pro případ havárie. Letuška říká, že rodiče nasadí kyslíkové masky nejdřív sobě a teprve pak svým dětem. Protože pokud vám zbývá třeba jen 10 sekund vědomí, musíte se postarat nejdřív o sebe. Kdybyste se starali nejprve o děti a během té doby ztratili vědomí, kdo se pak o ně postará?

       Rodina obvykle závisí na matce. Když není matka dostatečně silná, není dostatečně sama sebou sebejistá, rozhodná a klidná, trpí celá rodina. Dokonce si troufám tvrdit, že je prvotní povinností matky, aby byla šťastná! Ano, je povinností náš žen být šťastné — abychom mohly učinit šťastnými naše blízké. Když není matka v pořádku, není v pořádku ani zbytek rodiny.

       Jak můžete ze sebe dát něco, co sama nemáte? Jak můžete někoho učinit šťastným, když sama jste nešťastná? Jak můžete někoho dobře živit, když neživíte dobře sama sebe? Jak můžete někomu ukázat, jak se rozvíjet, když nerozvíjíte sama sebe? Jak můžete někoho skutečně milovat, když nemilujete sebe?

       Podle čeho poznáte, že se máte opravdu ráda?

       Pečujete o své tělo. Dobře ho živíte, snažíte se udržet přiměřenou váhu, nikdy nedopustíte extrémní obezitu nebo ztrátu ženské postavy, cvičíte. Nezneužíváte své tělo drogami, ať už legálními nebo nelegálními, na předpis nebo volně prodejnými. Dbáte na celkový vzhled, ani při finančním omezení na něj nerezignujete.

       Staráte se celkově o své zdraví. Kromě výživy a cvičení tam patří vnímání svého těla, reagujete na jeho signály. Odpočíváte, když jste unavená. Nezlobíte se na sebe, když onemocníte, ale berete nemoc jako signál přetížení a dopřejete si léčbu. Neposloucháte slepě lékaře, nenecháte se ničit nevhodnou léčbou, jste schopna pocítit, co je pro vás dobré. Dokážete se rozhodnout sama za sebe.

       Pečujete o svou psychickou pohodu. Máte kvalitní vztahy, nenecháte se ve vztahu využívat. Dáváte z lásky, snažíte se z druhého dostat to nejlepší, ale když to skutečně nejde a vztah vám ubližuje, ukončíte ho. Neděláte ze sebe mučednici ani samaritánku. Pomáháte jen tomu, kdo to skutečně potřebuje a chce pomoci. Neplýtváte energií na příživníky. Víte, že ponechání někoho v potížích může být nejvyšším činem lásky. Dáte přednost sobě před ostatními, když je to na místě.

       Víte, že kvalitní partnerský vztah včetně dobrého sexu je velmi důležitý pro vaše zdraví. Dáte si práci s hledáním kvalitního partnera, umíte ho najít a pak o něj pečujete. Protože víte, jak je důležité být zdravá, pečujete o zdraví svého partnera. Chcete, aby byl zdravý, aby se dobře cítil, aby mohl pracovat, sportovat, užívat si života.

       Rozvíjíte se duševně a duchovně. Učíte se, snažíte se najít práci, která není jen o penězích, ale dává vám pocit smyslu, máte koníčky, kamarádky, udržujete sociální kontakty. Dokážete být emočně nezávislá ale současně soucitná.

       Jistěže to není tak jednoduché, říci si: tak a ode dneška se mám ráda. Kdyby to bylo tak jednoduché, každý by to udělal. Nepodceňujme ale potenciál prostého uvědomění si, že se nemáme dost rády. Někomu stačí si to uvědomit a začne podnikat nutné kroky.

       Moje zkušenost s pacienty i různou literaturou na vylepšení sebe sama ukázala, že ženy lze rozdělit v zásadě do dvou skupin. Obě jsou na začátku procesu se svým životem nespokojené. První skupina si tyto knihy přečte a dojde jim to. Stačí jim uvědomění a „povolení“ — ano, můžeš být šťastná, máš právo starat se o sebe, jít za svým snem. Uvědomí si, že se brzdily samy. Že opravdu mohou, že se nemusí dovolovat, že mohou dát přednost sobě. Přes počáteční potíže zjistí, že když jde za svým snem a zlepšují svůj život, začnou se lepšit i životy jejich rodin.

       Druhá skupina si přečte tyto knihy, cítí se při tom úžasně, hodně o tom mluví, ale výsledky se jaksi nedostavují. Stále mají život rozházený, stále jsou nemocné, stále se cítí špatně, stále naráží na překážky, stále se nedaří. Může to trvat roky, během kterých tyto ženy přečtou spousty knih, navštíví spousty sebepoznávacích seminářů apod. Proč se to děje? Druhá skupina žen je traumatizovaná, mají v sobě různá nevědomá přesvědčení, která jim blokují jejich pokrok. Bez terapie se obvykle nikam nedostanou nebo se posouvají jen s velkými obtížemi.

       Je to tedy jednoduché: pokud jste si přečetli „mějte se rádi“ a jste schopni to dělat, jste v podstatě v pořádku. Stačí vám udělat si inventuru v hlavě, zbavit se starých nesmyslných názorů, uvědomit si, že co vám říkali doma, pro vaši dnešní situaci neplatí a že vaše štěstí je jen ve vašich rukou. Pokud ale stále dokola čtete, chodíte na kurzy a nic moc se nestalo, pak máte hlubší problém, který nevyřešíte.

       K odlišení obou skupin používám další jednoduchou otázku, ptám se: „Když byste měli vyhodnotit své dětství jako celek, vyhodnotit celkový převládající pocit ze svého dětství, jaké bylo? Bylo šťastné nebo nešťastné?“ Nejde o nějaké excesy, i ti nejlepší rodiče se dopustili omylů a nespravedlnosti, jde o celkový pocit. Pozitivní nebo negativní.

       Pozorovala jsem spolehlivou souvislost mezi odpověďmi na obě otázky: kdo neměl dobré dětství, obvykle se nemá rád a obvykle má v životě nějaký zásadní chronický problém, který není schopen řešit. Může to být nemoc, neschopnost mít dobré vztahy, finanční problémy, neschopnost se v životě realizovat apod. Kritické události života (ztráta blízké osoby, práce apod.) je obvykle velmi rozhodí a způsobí chronickou nemoc.

       Kdo měl dobré dětství, obvykle se má rád a obvykle nemá v životě zásadní problém. Ano, i tito lidé za mlada dělali chyby a mají za sebou složitá období, ale dokázali z nich vyjít posíleni. Nezůstali např. v jednoznačně ničivém vztahu, snažili se svou situaci zlepšit. Kritické události je spíše posílí, obvykle se z nich nezhroutí.

       Pokud jste se našly v té nešťastné skupině, nezoufejte. Prvním krokem k řešení problému je vůbec si ho uvědomit. Jak prosté, ale mnoho lidí neudělá ani tento krok. Okolnosti svého života považují za dané, „tak to prostě chodí“. Prý měli smůlu, špatné výchozí podmínky, nedostatek peněz, šancí… x dalších výmluv. Ano, jsou to jen výmluvy. Jak se říká: kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

       Chcete-li si zlepšit svůj život, nejdříve si sepište myšlenky, které se vám honí hlavou. Právě ten typ vět, „proč to nejde“, „proč je to tak špatně, jak to je“. Seznam těchto vět — to je vaše jediná překážka, která vám brání žít lépe. Chcete-li být tvůrcem svého života a ne obětí, musíte si nejdřív připustit, že tvůrci už jste. Stvořili jste to, co je kolem vás. Váš dosavadní „software“ vás dovedl k tomu, jak žijete nyní. Chcete-li změnu, musíte změnit programy, tj. přesvědčení.

       Nikdo není oběť. Všichni jsme tvůrci, většina z nás ale nevědomá. Ano, mnoho lidí mělo rodiče, kteří jim hodně ublížili, ale to je minulost. Je to jen vzpomínka. Vzpomínka navíc není nic objektivního, je to jen subjektivní zpracování tehdejších událostí. Teď je teď. Chcete-li zlepšit svůj život — to znamená začít sebeláskou, začít se o sebe starat — začínáte teď. Minulost je pryč a budoucnost ještě nenastala. Máme vždy a pouze jen přítomný okamžik. Rozhodujeme se teď. Je jedno, jaká špatná rozhodnutí jste v minulosti udělali, pokud jste schopni si uvědomit, že byla špatná, že vás nedovedla tam, kam jste chtěli, že jste se díky nim dostali do nepříznivé situace, máte možnost právě teď, až nastane okamžik dalšího rozhodnutí, rozhodnout se jinak. Nikdo vás totiž nezbaví odpovědnosti za své rozhodnutí.

       Opakuji: nikdo se nemůže zbavit odpovědnosti za své rozhodnutí. Když se rozhodnete něco neřešit („já nemůžu“, „nerozumím tomu“, „bojím se“…) nebo delegovat právo rozhodovat za sebe na někoho jiného („nechám to na něm“, „oni mi to nedovolí“, „nelíbilo by se jim to“…), je to vždy vaše rozhodnutí. Je třeba si to naprosto jasně uvědomit a přestat se vymlouvat. Nerozhodnout se je rozhodnutí. Vybrat si cestu diktovanou strachem je rozhodnutí. Vaše. A nesete za něj odpovědnost.

       Nejpozději během několika hodin po dočtení tohoto článku půjdete připravovat jídlo. Během několika minut se budete rozhodovat, jestli si zakouříte. Během několika dnů se rozhodnete, jestli si půjdete zacvičit. Během několika týdnů si uvědomíte, jak jsou na tom vaše vztahy a práce. Přitom budete každou chvíli dělat rozhodnutí, které bude výrazem sebelásky nebo nelásky.

       První rozhodnutí je vůbec začít chtít, cítit touhu, aby to bylo lepší. Uvěřit, že to může být lepší. Nikdo neříká, že to je vždy snadné. Pro někoho to může být zatraceně těžké. Ale vždy se dá udělat aspoň něco. Krůček po krůčku a stejně jako malé dítě, které se učí chodit, budete padat. Občas si kecnete na zadek, občas spadnete na pusu. Ale za vámi budou stopy po vašich krocích.

       Mnoho žen od těchto krůčků zrazuje právě jejich závislost na názoru okolí. „Co by tomu řekli lidi, manžel, tchyně?“ Moje odpověď je jednoduchá: nic jim do toho není. Především si dobře rozmyslete, s kým hodláte sdílet svůj sen. Stejně jako je běžné neoznamovat těhotenství během prvních tří měsíců, je rozumné nechat sen klíčit v klidu a bezpečí vašeho nitra. Dokud nebude životaschopný i přes překážky. Začněte maličkostmi, kupte si drobnost, která vám zvedne náladu, věnujte sama sobě pár minut denně. Prvním krokem může být začít vůbec vnímat, jak se cítíte a brát své pocity vážně.

       Bez ohledu na to, čím jste dosud prošly, kdykoli se můžete rozhodnout žít jinak. První krok je vůbec pocítit potřebu změny, uvěřit, že je možná. Stanovit si cíl — představu včetně emocí, jaké by to mělo být. A pak začít s prvními krůčky. Jste-li ve skutečně obtížné situaci, začněte od maličkostí. Buďte realističtí. Bude-li na vaší cestě k sebelásce a lepšímu životu nutné udělat nějakou obtížnou životní změnu, počkejte, až budete dostatečně silné/silní. Udělejte si plán, připravte se, seberte síly. Bez ohledu na to, čím musíte projít, zaručuji vám, že nebudete litovat. Neznám nikoho, kdo by litoval, že se o sebe začal lépe starat. Váš život je jen váš.

<<< Predchádzajúca časť seriálu       Obsah seriálu       Nasledujúca časť seriálu >>>